Odkazy

http://am1.ffa.vutbr.cz/hlavenkatomas.html
Minuty regionu – Olomouc
Porttrét, kultura.CZ
13 dílny seriál „Na houby “ ČT Brno,2012, režie Pavel Jirásek, seriálem provází Arnošt Goldflam
PechaKucha Night Prague nro.27
PechaKucha Night Prague nro.27-youtube
Ve stínu velobika- reportáž youtube
Rozhovor s T. Hlavenkou pro časopis Veronica č.4/2012 , „Dělám věci které mne obklopují“

Tomáš Hlavenka – medailon pro publikaci „OD MODERNY PO SOUČASNOST“

Tomáš Hlavenka se narodil 8. února 1977 v Brně. V letech 1998 – 2004 studoval v ateliéru Environmentu na Fakultě výtvarných umění v Brně u Vladimíra Merty a Mariana Pally. Od roku 2008 zde pedagogicky působí jako asistent v ateliéru Malířství I. Věnuje se i kurátorské práci (výstava Houby v Brně z roku 2012). S Pavlem Jiráskem spolupracoval na populárně naučném televizním pořadu NA HOUBY, pro který vytvořil rekvizitu – kostěnou houbařskou berlu.
Do širšího povědomí se Hlavenka zapsal ještě na studiích nástěnnými instalacemi mechových oltářů a recyklovaných motivů sošek z loveckých štvanic. Konstantním zdrojem mu i nadále zůstává příroda a vztah člověka k ní. Pro své objekty a sochy využívá nejrůznější materiály – přírodniny (kameny, kosti, paroží, samorosty i dřevní hlízky tzv. sferoblasty), litinu, zuhelnatělé dřevo a z oblasti umělých hmot zejména polyuretanovou pěnu. Rád si pohrává s materiálovou vazbou živého a „neživého“ světa.
Hlavenku, jako vášnivého mykologa, fascinuje především mnohotvárný organismus houby, který se stal důležitým tématem jeho práce po roce 2000. Dokonale realistické houby mohou být z kosti, u řeky nalezeného valounu nebo zuhelnatělého dřeva. Zaměřuje se především na paradoxní či anachronickou vazbu mezi použitým materiálem, vytvořeným motivem a jeho názvem. Exemplární jsou zejména houby z cyklu Smrtky vytvořené z nalezených vybělených kostí nebo houby z cyklu Černě vzniklé ze zuhelnatělého dřeva. Důležitý okruh představují Hlavenkovy stromy či keře z šedé litiny z cyklu Příroda je tvrdá. Umisťuje je přímo do krajiny, kde vytvářejí artificiální analogii k přírodním dvojníkům, v galerijním prostoru je s oblibou zasazuje do betonové podlahy nebo nechá prorůstat zdí. Návštěvník očekávající ohebné větve, tak může tvrdě a bolestivě narazit.
S Hlavenkovými objekty souvisí i jeho malířská tvorba. Výrazný je zejména cyklus označený parodujícím názvem Art brut. Nadsázka s neumělým způsobem malování (v objektech pak s využíváním forem pokleslého umění) se tak spojuje v syntetický dialog poetické banality a lidového vtipu. Tématem se stávají kýčovité atributy ze světa amatérských nimrodů, houbařů, chatařů a rodinného výletnictví (Šoulání, 2006; Houby, 2006). Na tomto půdorysu zahrnující médium objektu, malby, instalace, ale i videa Hlavenka odlehčeným pohledem komentuje situaci, do níž vztah současného městského člověka a přírody dospěl.

Ilona Víchová

Houby, stromy, auta

Tvorba Tomáše Hlavenky působí odlehčeně a groteskně, čímž navazuje na spodní proudy v českém a evropském umění, které občas vyvěrají na povrch. Rozvíjejí se snad už od rudolfinské doby, aby se po létech či desetiletích útlumu zase znovu v jiné formě prosazovaly. U nás v době dadaismu či poetismu, potom v padesátých letech třeba v tvorbě skupiny Šmidrů a později v období normalizace se silnými přesahy až do dneška.
Tomáš Hlavenka došel k velmi osobitému a nezvyklému pohledu na svět. Inspiruje ho příroda, ale pohlíží na ni zároveň s nadsázkou i porozuměním. Dokáže se do ní vcítit. Rád prochází krajinou, která mu přináší stále nové zážitky a podněty. Zajímají ho materiály, které v sobě nesou informace charakterizující přírodu nebo schopnost člověka ji využívat ve svůj prospěch a které jsou zároveň předurčené pro určité námětové okruhy.
Rozvíjí různé cykly, například hub, symbolizujících princip růstu. Tyto sochy na počátku ovlivnila svými zvláštními vlastnostmi muchomůrka hlízovitá, které se pro její bledost a zároveň prudkou jedovatost lidově říká smrtka.
Potom už se však tvary hub postupně osvobodily ze závislosti na skutečnosti. Projevuje se v nich volná představivost, někdy působí až bizarně. Ale od počátku si uchovávají mrtvolnou bledost, stejně jako původní předloha. Také zvolený materiál je zvláštní a nevšední. Sochy vznikají složitým a zdlouhavým opracováním kostí buď nalezených v lese nebo zakoupených v řeznictví.
V dalším procesu autor opracovává opět značně složitým způsobem hmotu choroší, kterou pak ještě náročně impregnuje. Houby se nakonec objevují i na „didaktických“ tabulích, malovaných akrylem na plátně, připomínajících vyučovací pomůcky známé z přírodopisných kabinetů. Půvabné sochy lišek, opět sestavené z různých kostí, působí fantaskně a přitom jemně a křehce.
Některé houby jsou vytvořené z opalovaného dřeva napuštěného včelím voskem. Jiné jsou z polyuretanové montážní pěny, přinášející svých umělým technickým charakterem úplně jiné výrazové možnosti. Další studie vznikají z carrarského mramoru, který by se pro svou ušlechtilost mohl zdát pro tuto tematiku nevhodný.
Hlavenka se zabývá i dalšími tématy. Z litiny odlévá tvary stromků, větví a kořenů. Pak je nechává zrezivět, takže připomínají uschlé a mrtvé porosty některých částí našich a nejen našich hor. Říká jim „tvrdá příroda“, která však na první pohled připomíná původní zdroj inspirace. Instalace sestavená z těchto prvků může připomínat lesní průhledy a stát se zvláštní novou krajinou. Sochař tyto umělé přírodniny vystavuje v galerijním prostředí nebo je v nenápadných intervencích včleňuje do krajiny. Zajímají ho i další, často velmi rafinované tvary a jejich soustavy, vytvořil například obří vosí hnízdo zavěšené v prostoru.
Tomáš Hlavenka někdy propojuje mrtvou a živou přírodu, když z nerostů různými technickými postupy vytváří organické tvary, kterým říká „tvrdé potraviny“. Osvojil si šperkařské technologie broušení a leštění kamenů. Když procházel polem s brambory, našel tam plno valounů. Jeden z nich připomínal právě brambor, k němuž pak vybrousil z křemence klíčky. Uvědomil si, že jednotlivé druhy kamenů mohou mít značně rozdílné vlastnosti. Například žula působí ve srovnání s jemným a éterickým křemenem kompaktně. Z krevelu obsahujícího oxidy železa a zbarveného dočervena vytvořil „vepřovou panenku“, z jiných kamenů nařezal „plátky tlačenky“.
Bizarně působí soubor aut vytvořených ze žuly. Jde o těžké, avšak funkční hračky. Zvláštním způsobem mají zaměstnat lidského ducha, donutit nás zamyslet se nad automobilismem a dalšími projevy civilizace, které poškozují naše prostředí a mohou lidstvo v podstatě dovést zpět do doby kamenné.
Tomáš Hlavenka někdy umísťuje své objekty do volné přírody, s níž mohou do jisté míry splynout, i když jsou zvolené materiály často protichůdné k interpretované realitě. Představuje je s citem pro dané prostředí. Koncepce této výstavy je spíš muzejního typu, má působit jako kabinet přírodnin či kuriozit, jako sbírka, která představuje od každého tématického okruhu trochu.

Jiří Machalický

KUTINY v Galerii města Plzně 17.7.2013 – 31.8.2013

Letní idyla v Plzni pod taktovkou Lahody a Hlavenky: tulipány, houby a jiné charaktery

Až do konce srpna prezentují dva nepřehlédnutelní umělci – Tomáš Lahoda a Tomáš Hlavenka – svou tvorbu v prostorách Galerie města Plzně. Uplatněný model dvou autorských výstav v jedné nabídl zajímavou sondu do místy značně odlišných autorských konceptů i tvůrčích přístupů. V tomto případě však fungující překvapivě dobře. Ostatně potvrdily to i dřívější společné výstavy obou autorů.
O tvorbě Tomáše Lahody (1954), výrazného představitele české postmoderny s  mezinárodním renomé, bylo výtvarnou kritikou již mnohé řečeno: o rozmanitosti námětů, jež využívá a podrobuje dalšímu zkoumání, i o variabilitě uměleckých postupů. Několik desítek obrazů z celkem devíti cyklů na plzeňské výstavě reprezentuje průřez tématy a problémy, jimiž se autor zabýval nebo stále zabývá. Instalace přitom nezastírá svůj charakter počinu bilančního. V mnoha ohledech pak ve svém pojetí, výtvarném řešení a zčásti také koncepci navazuje na projekt „Messe“ v pražském Veletržním paláci (2001).
Pod povrchem zdánlivě prvoplánových vizuálních sdělení svých obrazů autor rozehrává celou škálu výkladů na téma (opakované) interpretace a revize zobrazeného. Dostává se tak až na dřeň problému, který doprovází celou evropskou kulturu postmoderní doby: do jaké míry až lze dnešními uměleckými prostředky a postupy naplnit pojem nápodoby (mimésis)? Ať už to jsou klasické žánry, jako je krajina, zátiší, portrét, konkrétní umělecká díla, či na druhou stranu fenomény dnešní vizuální reality, plzeňská výstava poskytuje divákovi možnost nahlédnout, jakými různými způsoby se autor s touto úlohou vyrovnává. V sériích „Knihy“ a „Portréty“ se opakovaně ptá nejen po aktuálním smyslu tradičních uměleckých žánrů, ale zároveň hledá nové možnosti sdělení, konvenující změněným životním a sociokulturním podmínkám odlišným od těch, v nichž vznikly či nacházely své uplatnění.
Nikoli nezanedbatelným se v autorově interakci s recipientem uměleckého díla stává prvek hry. Lahodův umělecký svět pozornému diváku na jednu stranu dovede poskytnout záchranné lano návodné interpretace, ovšem interpretace nikoli výlučné. Zároveň nenaléhá a dává volnost, svobodu se dívat a nacházet si to podstatné z autorova sdělení naprosto individuálně a nezávisle. Vždyť co je pravda? A co realita? Zátiší s knihami nás mohou vést k meditaci nad možnostmi oživení tradice uměleckého žánru, rozvíjením úvah nad výroky z filosofických spisů, jež jakoby mimoděk skládají hřbety jednotlivých knih. Ale také se můžeme jen nevinně zaobírat ve své fantazii představami: jaká skrytá moudra mohou obsahovat jednotlivé svazky imaginární autorovy knihovny s názvy jako „ALE“, „JAK“ nebo dokonce „BŮH“? Odpověď pak záleží spíše na úhlu pohledu či položené otázce. Z obojího se může stát jen nekončící hra: autorova (s námětem i s recipientem svého díla), ale i divákova (s obrazem).
Samozřejmost, s jakou Lahoda dává tématům, jež můžeme my sami odmítnout jako banální, vyprázdněná či dokonce kýčovitá, punc zajímavého, zvláštního a hodného pozornosti, působí až provokativně. Troubící jeleny z porcelánu, oblíbený kýč vévodící háčkovaným dečkám a nablýskaným skleníkům ve svátečních pokojích našich babiček, přenesl autor směle do obrazu a postavil na roveň plátnům slavného abstraktního expresionisty Clyfforda Stilla, jejichž motivy, zakleté do kůry stromů, představují už jen pouhý ornamentální doplněk výjevů s majestátními králi lesa. Z obdobného principu hry s námětem (v tomto případě konkrétním uměleckým dílem) a s nejzazšími možnostmi jeho opakované interpretace je založena i série „Poslední Monet“. V ní se Lahoda spíše než samotnými notoricky známými obrazy s motivy leknínů od velkého impresionisty inspiroval jejich černobílými fotografiemi ve starých uměleckohistorických publikacích, tedy paradoxní situací malířského díla reprodukovaného naprosto neadekvátními prostředky.
Hra s námětem i s divákem pokračuje ještě výrazněji v dalších sériích. Ovšem zde již Lahoda nešetří ani kritickou reflexí, a předivo jemného humoru tak často protrhávají ostřejší ostny ironie. Ať už jde o „Virtuality“, kde se jemnost kresby rokokových andílků a puttů pokouší negovat absurditu doby, přehlcené technickými vynálezy vylepšujícími realitu a vydávající tyto náhražky života za nevinnou zábavu, nebo na tuto absurditu o to více upozornit. Případně o „Žánrové obrázky“, v nichž se pornografické výjevy v komiksovém stylu prolínají s klipovitými, z kontextu vytrženými výroky o konci malby, jejichž obtížná čitelnost nutí diváka lačnícího po komplexním uchopení obrazu i textu vychutnat si výjev v plné kráse. Byť odlišný svým stylem a výtvarným pojetím, k pornografickým výjevům ze stránek pánských časopisů nemá příliš daleko ani pestrý a lesklý svět „instantní krásy“, jenž se stal námětem obrazů ze série „Ad Paintings“. V nich Lahoda rozpitvává obrazová klišé a symbolický jazyk reklamy a kosmetického průmyslu využívajících k získání zákazníka vědomé i nevědomé lidské sny, touhy, erotiku… Drahé parfémy a módní doplňky představují v plzeňské instalaci pendant zrcadlící exkluzivitu jiného vzácného zboží, jenž v 17. století nejprve zaplavilo holandský trh, a poté způsobilo i jeho strmý pád („Tulipány“). Ostatně na nezadržitelnou a masovou komercionalizaci života a životních hodnot, jež dávno zasáhla i nejvyšší sféry umění, odkazuje už samotný koncept Lahodových dřívějších výstavních počinů „Messe“, evokujících masové veletrhy umění.
Druhá část výstavy o generaci mladšího Tomáše Hlavenky (1977) se usídlila ve sklepních prostorách galerie. Název „Kutiny“, který dal svému projektu umělec a kurátor v jedné osobě, odkazuje nejen ke jménu konkrétní lokality, malé trampské osady na Vysočině, ale ve slovní hříčce také na příznačný rys české národní povahy a kulturní fenomén moderní doby: tedy kutilství a „kutění“, spočívající v tvůrčí improvizaci s omezeným okruhem dostupných zdrojů. V Hlavenkově případě jsou těmito zdroji přírodniny. Ať už nalezené a posbírané při procházkách krajinou, jejichž tvary probouzejícími fantazii se autor inspiruje při jejich dalším dotváření a formování, nebo poskytující netradiční výtvarný materiál pro další práci (zuhelnatělé dřevo v cyklu „Černě“). Velmi často to jsou materiály z anorganického světa minerálů a hornin: vodní erozí a pozvolným zvětráváním ohlazené valouny, k nimž autor vybrušuje veristické klíčky z křemence („Hlíza“) nebo je proměňuje v hřiby praváky („Prahouby“). Vítaným materiálem jsou i zvířecí kosti, větve či kořeny stromů, z nichž v autorově imaginaci povstávají noví tvorové: přítulný domácí mazlíček „Pes Lapák“, éterická „Kosmická květina“ nebo jako živočich z pradávných dob působící „Ryba-Lipan“, vytvořená z kamenných úlomků svoru.
Hlavenka se však inspiruje nejen formami nalezenými ve tvarech přírodnin, ale i samotnými přírodními procesy. Jednotlivé artefakty či dokonce celé umělecké cykly tak vyjadřují symboliku nikdy nekončícího cyklu růstu a zániku, metamorfování tvarů anorganických v organické (nebo naopak) nebo vzájemné symbiózy biologických forem. Z tohoto úhlu pohledu je pro autora typická fascinace zálibou svého dětství, mykologií. Houby jsou vůbec organismy, jenž princip symbiózy ztělesňují nejdokonaleji. Autor se k nim vrací hned v několika cyklech, ať už jde o již výše zmíněné „Prahouby“, o „Amanitu“ či „Choroše“( ze série „Macromycos“), dorůstající vpravdě monumentálních rozměrů. Netradiční a naprosto nepřírodní materiál – polyuretanová montážní pěna – se u posledně jmenovaných děl stává překvapivě působivým prostředkem pro vyjádření biologických pochodů překotného růstu. Do třetice jsou také „Smrtky“, jejichž název a do jisté míry také podoba jsou inspirovány prudce jedovatou houbou muchomůrkou hlíznatou (Amanita phalloides), považovanou za nejjedovatější houbu rostoucí v našich končinách a známou také pod lidovým názvem Smrtka. Půvab smrtelně nebezpečné bledé krásy symbolizuje ve své totalitě i materiál Hlavenkových Smrtek, tedy zvířecí kosti, které obrábí a sestavuje v subtilně působící konstrukce. Smrtky se staly také námětem několika obrazů připomínajících didaktické tabule z hodin přírodopisu. Ve sklepních prostorách galerie dokreslují spolu s trojrozměrnými exponáty atmosféru fantastických „lesních kabinetů“.
Symbolika růstu a bujení prochází také cykly „Stres“ nebo „Smrky“. K nápodobě přírodních forem se přitom autor nerozpakuje sáhnout k materiálům ryze současným. Pestrými akrylovými barvami navozená veristická barevnost tak vytváří z jednotlivých motivů panoptikální výjev přírodních krás („Smuteční bříza“, „Umírající strom“ pietně dozdobený umělými květinami), kašírovanou romantickou krajinu, v níž zve k výpravě za neznámými cíli dokonce i „Turistický rozcestník“. Jindy je ostrá, „jedovatá“ barevnost sytě růžové akrylové hmoty ve zcela záměrném kontrastu vůči tvarové symbolice principů biologického bujení („Stres“).
Z přírody Hlavenka nejen čerpá, ale svým osobitým způsobem, nikoli prostým humoru a nadhledu, do ní také vrací a „vylepšuje“ ji po svém. Třeba hrátkami se záměnou organické či anorganické podstaty. Dřevo se tak stává zkamenělým artefaktem nesoucím ve věčném očekávání mladou větvičku s nalitými pupeny, slibujícími ve svém rozpuku už už vyrašit v nové, svěží lístků… pokud by ovšem nebyla z litiny („Naděje“). Jeho „tvrdá příroda“ proniká i do současné kulturní krajiny a občas se setká s bezprostředními a o to překvapivějšími reakcemi okolí. Takový je i případ veristicky zpracovaného stromku z litiny a železa, jenž autor umístil v aleji u Ostopovic u Brna. Tvůrčí zásah však záhy vyprovokoval neznámého milovníka umění a přírody k  sepsání pamfletu, jenž posunul celý projekt do nového světla a – aniž by to sám pisatel zamýšlel – dodal mu nádech nechtěné komiky, spíše než varovného apelu nad stavem současného umění. Prvek humoru a hravosti v sobě nesou také Hlavenkova „Auta“. Byť by to divák od těžkých artefaktů vyrobených ze žuly jistě nečekal, jsou v rámci možností daných materiálem, z něhož byly vytvořeny, zcela funkční a připomínají tak pomyslné pravěké hračky.
Přes odlišný způsob vidění světa vykazuje filosofie obou autorů a jejich umělecký názor značnou blízkost, jak ostatně potvrdily i výstavy minulé („V říji“, Bystřice nad Pernštejnem, „Lesní zátiší“, Jindřichův Hradec, obě 2012). Odhlédneme-li od příbuznosti tematické, jsou to v obecnější rovině vlastnosti, které spojují oba umělce navzdory rozdílu jedné generace: lehkost a humor, hravost, ale také jistá míra ironie, tedy charakteristiky, které jim umožňují zachovat si potřebný nadhled a najít ve vlastním tvůrčím zápalu potřebný směr i pevnou půdu pod nohama. Nezbývá, než doufat, že podobné interakce se dočkáme i v budoucnu.

Petra Hečková